Magická orchidej
Ahoj, jo, takže... Přihlásila jsem se do jedný soutěže.. Pak jsem čekala a čekala... Hm, kde jsme to byli? Jasně, soutěž. No a jedna autorka mě vybrala a dala mi téma... A já sepsala tohle :) Teda, ono je to docela dobrý, ale líbí se to vám?
Téma od Teresky: Po letech manželství s Ginny Harrymu stále něco schází ke štěstí. Co se stane na jeho sídle, kde se koná slavnost na oslavu narození Pottera jr., kam o půlnoci zavítá i nezvaný host?
Myslím, že to je všechno. Uctívejte svoji bohyni. Nebo si tohle alespoň přečtete.
Emmy
P.S. Komenty taky neškodí, víte, já pak alespoň vím, jestli se to někomu líbilo.. *brečí do kapesníku a tulí se k obrovské zmrzlině*
-------
„Myslím, že bychom si měli promluvit.“
Harry si povzdechl. Měl pocit, že ví, o čem si chce Ginny promluvit. K tomuhle rozhovoru směřovali poslední půlrok. Přesto pocítil bodnutí jakési provinilé bolesti, že se tahle konverzace vůbec musí stát.
„Jistě,“ odvětil a posadil se na postel. Ginny přecházela po místnosti a v náručí chovala nejmladšího člena rodiny, Albuse, jejich syna.
Syn. Harry byl tak neskutečně hrdý. Oba se shodli, že ho pojmenují po Brumbálovi. Pro ně oba to byla poslední pocta velkému kouzelníkovi. V ten moment malý Albus ale nevypadal nijak poctěn. Malý obličejík měl svraštěný od breku, který naštěstí už přešel v mírné pofňukávání, ale stejně ne a ne usnout.
„Není to ono. Myslím, že to víme oba,“ řekla Ginny, zatímco pohupovala pažemi. „Všimla jsem si toho už před pár měsíci. Něco nám chybí, že?“
„Jo. Myslím, že jo.“ Harry nevěděl, co přesně jí říct. Také si toho všiml. Jenže jemu něco chybělo téměř celý čas jejich manželství. Ale to jí říct nemohl.
„Zítra je ta oslava. Vím, že to bude rušné, ale přemýšlej o tom, ano?“ požádala ho Ginny. Harry přikývl a ona odešla, Albuse stále v náručí.
Možná to není špatný nápad, popřemýšlet.
Vrátil se v myšlenkách ke dni před téměř pěti lety. Byl to podobný večer, předvečer velké a radostné události, ale Harry se radostně necítil. Smutně, možná. Frustrovaně, rozhodně. Ale radost se nedostavila, přestože jí zaslali pozvánku.
Stáli v zšeřelém pokoji, osvětlovaly je jen plameny z krbu. Mezi nimi byla malá mezera, možná půlmetrová. Opírali se o sebe čely, oči zavřené, prsty pevně propletené. Jen stáli, v tichu, ve zlatavé záři teplých plamenů, které rozháněly vnitřní chlad.
„Nechci, abys odešel.“
„Nechci nikam odejít.“
„Musíš pryč.“ Povzdech. Teplý vzduch polechtá na tváři, připomene hezké chvilky.
„Já vím.“
Otevřeli oči, oba. Možná aby se naposled podívali. Nebo aby se pohledem ujistili, že tohle není naposled, určitě ne. Ale ani jeden z nich nedokázal lhát.
Zvedli hlavu, oči upřené jeden na druhého.
„Nechci tě opustit.“
„Nikdy mě neztratíš.“
Rozpletli ruce, poslední dlouhý pohled, jemné otření rtů o sebe. A pak spěšné zavření dveří, aby si to nerozmysleli.
Možná to vlastně nebyl dobrý nápad tolik přemýšlet. Harryho bolelo srdce, když takhle vzpomínal. Na ztracené naděje a neprožité sny.
Setřásl ze sebe nostalgii a připravil se ke spaní. Došel k Albusovi, dal mu pusu na čelo a odešel spát.
* * * * *
„Moc vám gratuluju!“ Harry už ani nedokázal spočítat, kolikrát to za ten večer slyšel. Tohohle chlapa asi ani neznal. Každý chtěl na oslavu pořádanou Chlapcem, který přežil. Bylo to otravné, frustrující a únavné. Stál v rohu velké místnosti, která by mohla směle konkurovat Velké síni, akorát neměla očarovaný strop a stoly plné ječících dětí. Místo toho, tam bylo plno blábolících dospělých, kteří mluvili o zoufale nudných věcech a mysleli, že jsou jimi všichni fascinovaní.
Bože, Harry by si šel radši zalétat, jenomže věděl, že by to bylo neslušné a Ginny by mu to potom vyčetla. Chtěl se vyhnout hádkám, takže tam teď trčel a zoufale koukal na hodiny, které ukazovaly pár minut před půlnocí.
Odešel na balkon, kde ho ovanul chladný noční vzduch. Harry se s povzdechem opřel o zábradlí, jemně studilo na rukách a zadíval se na nebe. Bylo jasné, hvězdy vystupovaly na sametové temnotě a měsíc ozařoval krajinu.
„Krásná noc, že?“ Zašeptaná slova způsobila, že Harrymu ztuhla krev překvapením. Okamžitě rozpoznal temný baryton, který zazněl nocí.
Prudce se obrátil, ale nikdo za ním nestál. Harry se rozhlédl, přece se mu to jen nezdálo, musí tu někde vážně být! Přešel pár kroků dovnitř a zoufale se rozhlížel po sále. Jenomže ať už koukal kamkoliv, nikde ho nedokázal najít. Myslí mu projel záblesk vzpomínky na teplé rty a pevné objetí.
Najednou se už prostě nedokázal zdržovat v sále, dusilo ho to tam. Pohledem vyhledal Ginny a prodral se davem k ní.
Chytil ji za ramena a sklonil se k ní. „Půjdu si lehnout, ano?“ zašeptal jí do ucha. Usmála se na něj a přikývla. Harryho neustále udivovalo, že i přes skutečnost, že jejich manželství zdaleka není tím, čím by být mělo, pořád se k sobě chovají přátelsky, srdečně. Pohladil ji po rameni a odešel ze sálu.
Okamžitě ho obklopilo blažené ticho. Harry procházel dlouhými chodbami, nešel spát, jistěže ne. V tichu a poklidu chodeb se jeho srdce konečně uklidnilo, přestalo mu bušit do žeber. Jeho mysl ale stále vířila, myšlenky mu zmateně poletovaly hlavou. Jen se mu to zdálo? Nebo bylo možné, aby tam byl, po tolika letech, aby tam skutečně byl? Harry nevěděl, jestli by měl být nadšený nebo naštvaný. Pět let. Pět let o sobě nedal vědět, neposlal jediný dopis, jediné znamení, že nezapomněl.
Nakonec došel až k zadním dveřím, otevřel je a vyšel ven. Dveře vedly do zahrady, která byla nyní tichá, zalitá měsíčním světlem, ve kterém se několik nočních květin rozevřelo a a nocí se nesla jejich vůně. Harry procházel mezi záhony, jemně přejížděl prsty po květinách, obdivoval je, když spatřil cosi světlého na zemi. Kontrast na tmavé hlíně bil do očí. Harry se sklonil a natáhl ruku. Byl to květ. Harry ho zvedl na měsíční světlo, a květ se zachvěl a rozevřel okvětní lístky. Byla to magická orchidej, která vydrží živá ještě dvacet čtyři hodin po utrhnutí. Také se magickou orchidejí často vyjadřovala náklonnost. To Harry znal od Rona z dob, kdy se Ron dvořil Hermioně. No, spíš se ji snažil sbalit.
Harry se rozhlédl, jestli nespatří toho, kdo ji tam nechal, ale zahrada vypadala prázdná. Harry se vydal dál, když kousek před sebou spatřil další květ. Zvedl ho s náhlým tušením. Když popošel další kousek, bylo mu jasné, že má pravdu. Každých několik metrů na cestičce ležel jeden bílý květ. Harry se držel květinové cesty, každý jeden květ sebral a přidal k těm, které už držel v ruce. Květiny ho vedly napříč zahradou, občas menší oklikou kolem nádherných rozkvetlých keřů, či květin. Měsíční světlo propůjčovalo všemu stříbřitý odlesk a Harry šel jako ve snu.
Nakonec došel do malého koutku v rohu zahrady, který si Harry zamiloval, protože tam z okolního světa nic neproniklo. Žádné starosti, žádní lidé, kteří chtěli potkat slavného Harryho Pottera. Žádný čas. Kolem dokola rostly orchideje, ty obyčejné, v noci vždy nádherně rozkvetlé. Uprostřed ležel poslední květ, v paprsku měsíčního světla, okvětní lístky se jemně chvěly, rozevřené se ukazovaly světu. Harry se zastavil před květem, pomocí neverbálního kouzla všechny orchideje položil na zem před sebe, náhodně rozmístěné a přesto nádherné svou nepravidelností.
Stále si to pamatuješ?
Harry se neotočil, když mu ten hlas zazněl hlavou. Tohle vymysleli spolu, jednou v noci, když každý ležel ve své posteli a chtěl slyšet dobrou noc.
Jistěže. Copak bych mohl zapomenout?
…Odešel sis ji vzít.
Věděl jsi, že odejít nechci.
Tehdy se Harry otočil. A on tam stál, svůj typický černý hábit, v prstech svíral jediný květ bílé růže, černé oči plné bolesti.
Severusi…
A to jediné slovo jakoby protrhlo pomyslnou hranici. Natáhli se k sobě současně. Harry se mu jen stulil v náručí, hlavu položenou na jeho rameni, obličej vtisknutý do jeho krku. A Severus ho svíral, svíral ho pevně. Jakoby ho nikdy nechtěl pustit. Ale Harry stejně neměl v úmyslu odejít. Možná to bylo vůči Ginny kruté, ale ona sama to přeci řekla. Něco jim chybělo. A Harrymu chybělo přesně tohle, to sevření paží kolem něj, vůně tropického ovoce a domova.
Omlouvám se, že jsem se neozval. Myslel jsem, že bych ti rušil manželský život.
Myslím, že tě z toho nemůžu vinit. Ale i tak to byl spíš život dvou přátel, než manželů.
Chceš říct…?
Chci říct, že jsem na tebe nepřestal myslet.
Nápodobně. … Nechci znovu odejít.
Já nechci, abys odešel.
Ale tvoje žena…
Já myslím, že to Ginny pochopí.
Harry zvedl hlavu, zadíval se do těch černých očí, které byly plné potlačované lásky.
Nemohu vám říct, kdy přesně to mezi nimi vzniklo, protože to nebyla láska na první pohled. Ale mohu vám říct, že i přes dlouhé odloučení se to nijak nezměnilo. Oba to věděli. Když se jejich rty setkaly, všechny ty roky, kdy byli oddělení, jakoby zmizely.
Mohu vám také říct, že v té zahradě stáli ještě dlouho. Také vám prozradím, že jejich příběh byl šťastný. Ginny a Harry sice spolu neprožili celý život, ale oba ten život měli spokojený a plný lásky.
A také bych vám mohla prozradit ta slova, která si té noci v zahradě říkali stále dokola, aby jeden druhého ujistili, že jsou pravdivá.
Ale vy už dávno víte, jaká ta slova byla, že?
Komentáře
Přehled komentářů
Velmi hezká povídka. Jemná.
...
(Vai, 21. 7. 2015 18:06)pěkně napsané i pojaté... jen to působilo strašlivě smutně, ale dobře to dopadlo...jupí :) dík za povídku
...
(Profesor, 7. 10. 2015 16:36)