Jdi na obsah Jdi na menu
 


Odpuštění

8. 6. 2015

Sněžilo. Bylo to překvapující, nikdy nesněžilo takhle brzo. Stála na kraji lesa, pozorovala okolí, hledala. Vyčkávala. Kousek od ní něco zašramotilo. Ani se nepohnula. Jen stála a sledovala, jak se nedaleko ní setkávají dvě tmavé postavy. Neviděla jim do tváře, ale to nevadilo. Věděla, kdo tam stojí. Kolem ní se jemně snášely vločky sněhu, vše halily do své nevinné bělosti.

Její srdce se svíralo, když sledovala, jak se postavy objímají, neskutečně dlouho jen vychutnávají společnost toho druhého.  Pak přišlo hořké loučení. A ona jen stála, tichá, nehybná, neviděná. Obě postavy odešly, na krajinu se sneslo ticho, přerušované jen tichým šelestem dopadajících vloček.  Její ramena se pokrývala sněhem, přesto tam zůstala ještě velmi dlouho. Vnímala noc, její sametovou temnotu, která jí milosrdně halila do svého závoje, nedovolovala nikomu, aby ji spatřil. Teprve když její vlasy prozářilo svítání, jemně se zatřpytilo mezi vločkami a rozzářilo jejich perfektní dokonalost, její strnulost zmizela. Jemně potřásla rameny, až poprašek sněhu popadal na zem a vykročila pryč. Její tiché kroky téměř nebylo slyšet, jen jemné šustění sněhu, který ležel na zemi, narušoval okolní klid. Jak šla, intenzivně vnímala vše kolem sebe. Poslední dopadající vločky, které ve své symetrické kráse a jedinečnosti září vycházejícím sluncem a uvádějí nový den. Tiché šumění listů na stromech, které ještě nestihly opadat, a přesto už je zastihl sníh. Panenskou bělobu, která se rozprostírala všude kolem ní, kam až oko dohlédlo. Mír, který dával zapomenout na veškeré zlo a křivdy světa. Křivdy, které rozdělily dvě temné postavy, jež se setkaly pod rouškou tmy, zahaleny tajemstvím.

***

O několik měsíců později stála opět na kraji lesa, sama, vyčkávala. Hledala dvě temné postavy, které se měly setkat. Sníh už dávno roztál a s ním veškerá nevinnost a mír, který se v něm skrýval. Nyní se z nebe nesnášely jemné symetrické vločky. Nahradila je voda. Malé, drobné kapky deště, které máčely tvář a imitovaly slzy. Jakoby v tuto noc plakala sama nebesa. Možná to bylo dobře. V naprosté nehybnosti a neskonalé odevzdanosti hleděla kolem sebe, v bolestném očekávání, které nemohlo skončit radostně. Nakonec spatřila jednu z postav. Proklouzla na místo, kde před několika měsíci stála s druhou osobou.

Stála na svém místě, pozorovala a její srdce se sevřelo. Vzpomínka na sníh, dokonalou nevinnost a mír, brala sílu. Déšť jemně dopadal na její obličej, cestou hladil vrásky smutku a utrpení, které bylo vepsané v její tváři. Smýval slané slzy, zahlazoval jejich stopy, očišťoval duši.

Dlouho hleděla na tmavou postavu, jež klečela na místě, které kdysi bylo posvátné láskou.  Přemítala, jak je možné, aby se něco tak krásného změnilo mrknutím oka. Bylo to snad jakési vyrovnání za všechny ty úžasné momenty? Nevěděla. Jen čekala.

Čekala na úsvit. Až přišel ten okamžik, kdy se slunce vyhoupne nad obzor, a vy si uvědomíte, že nadešel další den. Zlatavé paprsky pronikly skrze jemný déšť, každou kapku proměnily v tekuté zlato, pohladily duši a požehnaly přírodě, která byla poznamenaná záští, zlobou a smrtí.

Když se postava zvedla a se sklopenou hlavou pomalu odkráčela pryč, pohnula se. Ve vlasech zachycené kapky deště a ve tváři sluneční paprsky, přešla na místo, které postava opustila. Zahleděla se na obyčejný šedý kámen, který v záři jitřního slunce vysílal barevné záblesky. Náhrobek byl zhotoven jednoduše. Bylo na něm pouze jméno a datum. Každý, kdo sem přišel, věděl, jaké činy tento člověk dokázal. Jak byl statečný.

Jak se dívala na ten kámen, došlo jí, že je hodně podobný člověku, který je pod ním pohřbený. Na pohled se zdá naprosto obyčejný. Ale když se podíváte důkladně, uvidíte, jak výjimečný ve skutečnosti je. Natáhla ruku a jemně přejela po hraně kamene. Pod prsty cítila vlhkost deště a jemnou drsnost samotného kamene. Déšť jí padal na tváře a ona mu byla vděčná. Nedokázala plakat. Možná až překoná onu námrazu, která se usadila v její duši.

Jen slunce bylo svědkem, jak stojí nad památkou statečného člověka. Jen slunce mohlo spatřit nekonečný smutek nad zmařeným životem, který měl konečně šanci být plný lásky. A také slunce, jak se vydalo na svou pouť nebesy, nikomu nepovědělo o dešťových slzách a tichém odpuštění.

Pokývla hlavou na pozdrav. Musela odejít. Ale ještě předtím, musela něco říct. Musela to říct nahlas, aby to bylo slyšet, aby slunce vědělo, že to skutečně řekla, že to ví a že to bude provázet věčný smutek.

„Harry tě miluje, Severusi,“ zašeptala Hermiona, otočila se a tichými, lehkými kroky odešla, obklopená září slunce a dešťovým odpuštěním. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Krása!

(pajka, 27. 6. 2015 23:31)

Páni, máš úžasný sloh. Začala jsem číst tak trošku narychlovku, jen abych věděla, zda to číst nebo ne a stále jsem zpomalovala a zpomalovala, až jsem si to dala od začátku :-). Já jsem spíš epik, mám radši děj při psaní i čtení, ale tvoje povídka byla úžasná, každé slovo jsem si vychutnávala!

Re: Krása!

(Emmy, 29. 6. 2015 6:14)

Moc děkuju! Já taky radši děj, ale zrovna v tu chvíli to byl okamžikový nápad a jsem moc ráda, že se ti to líbilo!

 

 


Archiv

Kalendář
<< listopad / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 9545
Měsíc: 136
Den: 15