Potkám je tam?
Stojím nad útesem. Ne poprvé mám chuť skočit. Ale tentokrát to asi udělám.
Dřív se vždycky našlo něco, pro co žít. Dnes ne. Nemám už nic. Sebrali mi mámu, tátu, sestru. I moji lásku. Všichni pryč. Jsem sama. Není nikdo, kdo by pro mě přišel. Stojím nad místem, kde mohu zemřít. A nikdo nejde. Nikdo z mých „přátel“ tu není, přestalo je zajímat, kam jsem šla. Už to nebolí.
Bolest ze ztráty rodiny byla velká. Nekonečný oceán bolesti, černá hladina rozprostírající se všude, kam až oko dohlédne, jemné vlnky začínající narážet do mých nohou. Neměla jsem na výběr. Musela jsem vkročit. Vtáhlo mě to do víru, beznaděj pramenící z neutuchající bolesti, zármutek zabíjející lásku. Samota, zabíjející mou duši. Protože nakonec jsem zůstala sama. Nejprve všichni soucítili. Pak se starali. Pak pochopili, že nemůžou porozumět tomu, co jsem viděla. A přestali se snažit. Já se snažila. Být normální jak jen to šlo, zapadnout, prostě fungovat. Nedokázala jsem to. Ne bez záchranného lana, které jsem toužebně očekávala a které nepřišlo.
Zbyla jen bolest.
Nyní vyplňuje každou mou buňku, drží mě pohromadě, díky ní jsem vlastně naživu. Nežiju, ale jsem naživu. Přežívám. Jen existuji. Nic kromě bolesti necítím a ani nechci. Mohla by se totiž znásobit. Zdá se to směšné, když už tak jsem v oceánu nekonečné bolesti, ale tahle bolest se může vrstvit. Jako peklo na zemi, horší než Peklo samotné.
Dívám se dolů, do hloubky, skoro nerozeznám zem. Mohla bych se osvobodit. Být volná, nesvázaná bolestí z přihlížení smrti své rodiny. Zemřít jako oni. Následovat je. Nic mě tu nedrží, nic mě nepoutá k životu. Všechna lana byla přeseknuta. A nikdo mě nepřijde chytit.
Stoupnu si co nejblíže, rozpřáhnu ruce, odevzdávám se. Možná Bohu. Možná celému vesmíru. Možná smrti. A možná sobě samotné.
Hlava se mi vyjasní, bolest se stáhne, abych mohla přemýšlet. Jako bych viděla sebe sama, stojím na kraji srázu, měděné vlasy, tolik jako matčiny, mi poletují ve větru kolem hlavy, zelené oči skryty za víčky, jemně narůžovělá pokožka alabastrové tváře. Jsem krásná a tuhle krásu se chystám zničit. Ale ani tenhle pohled mě nemůže přesvědčit. Bez lásky a pouta k životu je krása bezcenná.
Bolest se vrací v plné síle, myšlenky mizí, hlavou mám klidnou, jako hladinu rybníka. Oceán převzal své místo. Pohnu nohou, jen malý krůček, vstříc milosrdné smrti, zapomnění.
Cítím vítr ve tváři, sráz je opravdu hluboký. Padám a cítím, jak bolest mizí. Definitivní konec ji vyhání pryč, dostanu okamžik, zlomek vteřiny bez bolesti. Pocítím lásku, strach, radost a zármutek. Bolest odplouvá a já se cítím lehká. Všechna pouta padla, tříštím se na kusy, tak volná a nespoutaná. Padám a cítím. Vybaví se mi chvíle s rodinou a mým snoubencem. Všechny šťastné okamžiky, Vánoce, žádost o ruku. Vidím tátovu náruč, jak se ke mně rozevírá, když nemůžu spát, cítím vůni maminčiných vlasů, když mě ukládala ke spánku a vidím úsměv svého muže. Muže mého života. Jsem šťastná, protože před smrtí jsem znovu mohla cítit. Vím, že se země přibližuje, já za chvilinku zemřu, má duše je na kusy, mysl zaplavená miliony obrázků a vjemů. Už cítím dotek kamenů na svém těle, vím, že jsem na konci, vytáhnu všechno své štěstí, vytvořím bublinu a zavřu ho do ní, držím ji u sebe, tu si vezmu sebou. Má poslední myšlenka patří jim.
Potkám je tam?