Roztříštěná
Byla kurevská zima. Mrzla jsem, a nemohla jsem nic dělat. Stála jsem na vrcholu, byla jsem tam, kde jsem vždycky chtěla být, a jediné co jsem si uvědomovala, bylo, jak velká je mi kurva zima!
Proč máte pocit, že naprosté splnění vašeho snu je dobré? Proč si myslíte, že je to to nejlepší, co se vám může stát? Já jsem si sen splnila, a víte, co mě to stálo? Všechno. Stálo mě to duši, mé milované, můj celý svět.
Moje tělo bylo prázdné, uvědomovala jsem si chlad a vítr, a asi jsem věděla, že na mě zírá milion lidí. A bylo mi to fuk. Abych se sem dostala, musela jsem se zabít. Zabila jsem v sobě všechno. Vždycky jsem chtěla být slavná, mít možnost vést svět. Víte, zajistit mír a tak. A dnes jsem mohla, mohla jsem promluvit a psát dějiny. A bylo mi to u prdele! K čemu jsou sny, když jste vyprahlí? K čemu mít naději, doufat? Bude vám všechno jedno.
„Měla bys něco říct. Jsi jejich vůdce. Mnozí by tě následovali i na smrt“ ozvalo se vedle mě. Ta slova nevyvolala žádnou reakci. Logické myšlení potvrdilo správnost jeho slov, měl pravdu jako vždy. A já jsem se cítila stejně jako poslední tři měsíce. Lhostejně.
Byla jsem mladá, egocentrická, s příliš velkým snem a vědomostmi, které bych mít neměla ani ve čtyřiceti. To jsem tehdy netušila. Ale byla jsem tak přesvědčená o své hodnotě, že když mě oslovila vláda, okamžitě jsem kývla. Důsledky mi došly až později. Dostalo se mi výcviku, jak fyzického tak psychického. A souběžně s tím, jsem musela dál rozšiřovat své znalosti. Chyby se netolerovaly. Byla jsem odhodlaná ukázat, že na to mám. A to se mi vymstilo. Dostávala jsem se dál a dál, vzdalovala jsem se od svých přátel a od své rodiny, nemohla jsem jim říct ani osminu své práce, která stejně zabírala všechen můj čas. A spolu se svým postupem vzhůru, jsem si nadělala nepřátele. Všechno jsem se snažila řešit co nejlépe pro všechny zúčastněné, ale ne vždy se to povedlo.
Nejprve se to projevilo v mém osobním životě. S nikým jsem se nestýkala, všichni se odtahovali od té chladné mrchy, kterou jsem se stala. Ale to jsem nevěděla. Neměla jsem tušení, jak mě trénink mrví, jak vypočítavá jsem, že uplatňuju formy manipulace na své nejbližší. Stalo se to pro mě normálem, neuvědomovala jsem si to. Což bylo přesně to chování, které ode mě ti parchanti chtěli.
Pak se to začalo projevovat i v práci. Nikdo se mnou nechtěl spolupracovat, často jsem končívala sama. Tehdy jsem se začala obrňovat, nesmělo to bolet, bolest ne, je nevítané vyrušení. Po čase mi přestalo vadit být sama. Upřednostňovala jsem to. Nebyla jsem schopná důvěřovat někomu jinému, že odvede tak dobrou práci jako já. Pozvali mě na schůzku Nejvyšší rady. Pak mě začali zapojovat, všimli si, že mám dobré nápady a postřehy. Vypočítavý chladný kreténi.
Měla jsem chuť ječet, roztřískat ten zkurvenej pokoj na maličké střípky, vymlátit z těch hajzlů duši. To když jsem se dozvěděla, že neochránili moje rodiče. Ti zvrácenci věděli, že jim hrozí nebezpečí a nic neudělali! Přestala jsem jim věřit. Všechno jsem si ověřovala, hledala informace. Vytvořila si masku chladu, nezájmu a povýšené zdvořilosti. Po čase mi srostla s obličejem. A moje nitro hořelo. Nejprve hněvem, poté bolestí a nakonec… prostě proto, že ještě zbylo něco ke shoření. A moji přátelé tam venku umírali. Mě uvěznili v laboratoři, mé kamarády nechali napospas osudu. Živote, ty bezcitný hajzle… Neměli šanci. Každý byl v hledáčku.
Později jsem zjistila, že to vláda je zabila, že moji zaměstnavatelé mě připravili o vše. O poslední kousek lidskosti. V okamžiku zjištění mi to bylo jedno. Svět ztratil svůj význam, všechno bylo šedé. Řídila jsem se rozkazy, spala, jedla. A to bylo vše, nemluvila jsem, pokud jsem nebyla vyzvána, neusmála jsem se, oči prázdné, mrtvé, stejně tak výraz. A stejně tak duši.
A teď jsem tu stála, před sebou lidi, kteří by se pro mě zapálili. A má prázdná skořápka jen shlížela dolů, vlasy povlávaly ve větru a já si připadala tak křehká, že by mě mohl roztříštit silnější poryv větru.
A pak jsem se zhroutila. Ne jen tak, bez příčiny. Nemůžete se zhroutit, když nic necítíte, život vám je ukradený, váš i cizí, a vy nepodléháte smutku ani stresu. Jak jsem bezvýrazně hleděla na dav, rozpoznala jsem jednu tvář. Můj mozek o ní věděl dřív jak já, přesvědčoval, že je to skutečné, že tam vážně stojí. Ale to nebylo možné, zemřel před několika lety. Střetli jsme se pohledem, můj otec a já. A já jsem popraskala. Mé masky se oddělily od těla, bylo to bolestivé, bylo to nádherné, má duše se probudila, nebyla mrtvá, ne, jen nedokázala snést a já ji pohřbila. Cítila jsem!
Stála jsem tam a vyrazila ze sebe zvuk, nelidský skřek, tryskal z hlubiny mé duše ve své nejsyrovější podobě, rezonoval bolestí, obsahoval tolik mrtvých okamžiků. Křičela jsem, neměla jsem dech, ale to bylo jedno, duši rozdrásanou, ale živou, žila jsem! Emoce ze mě tryskaly, po tvářích stékaly slzy, a ty emoce jen umocňovaly můj křik. Jekot nevýslovné hrůzy, nekonečné beznaděje, dětské smrti, ztracených snů a nadějí. Křičela jsem, tak mrtvá a přitom nikdy víc naživu!
Křičela jsem do ochraptění, několik dlouhých minut, smrtelná agónie poznání, znovuzrození, byla jsem si jistá, že v příštím okamžiku mě ten jekot zabije, zároveň nezlomná jistota, že skončit, zabije mě to mnohem dřív. Trhalo mě to na kusy, ale vzápětí znovu spojovalo, k smrti vyčerpanou, bolavou a čistou, jako právě narozené dítě.
Následné ticho bylo pokojné a radostné, já jsem byla naživu!