Zvědavost zabila kočku
Já se omlouvám. A nebo vlastně ne. Nevím, jestli tohle pochopíte, poněvadž ani mě to nedává smysl. Fuck.
Já si hrála na Kayleigh. Protože ta je... Prostě Kayleigh. Přečtěte si jejího Plagiátora. Pak vám možná dojde, kde jsem vzala inspiraci. A jo, zmiňuju jí v tom textu.
I don't even know man. I'm done with myself.
Já su poleno. S božíma nohama. Girl gotta dream. Jenomže, když vás posedne múza, taky se jí nebráníte, protože to by přimělo zcela živé osobnosti otáčet se v hrobě a mlátit do rakve kladivem. Who cares.
Emmy
„Oni to neví, že?“
Okamžitě ustal cinkot všech příborů. Všichni na nás zírají.
Jen zvednu oči, vidíš ten malý úsměv, co mi pohrává u koutku.
„Neptali se na správné otázky.“ Jen věcné konstatování.
Máš pravdu, jistě. Až na tebe. Ty se vždycky dokážeš zeptat, že? Jakoby tě posedla múza chytrosti, viď? Připadáš si speciální.
„Co nevíme?“ Idioti. Všichni. Zamysli se přece! Jakou jedinou věc jste nikdy nezjistili?
Tak těžký to snad není, ne?
Hlavou se mi honí myšlenka, jestli to jehněčí vážně nakládali před dvaceti čtyřmi hodinami, nebo jestli je naložené jen půl dne.
„Její motivaci.“ Vidím, jak v duchu protáčíš oči. Idioti, že?
I když, možná, že to kuře je přeci jen lepší. Ale dala bych si latté.
„Vy se znáte?“ Tohle bylo na mě. Aha. Co?
„Cože?“ Ptám se bez zájmu. Ty malé křehké rty se pousmějí, nakrčíš nos tím legračním způsobem, stejně jako vždycky, když se někomu vysmíváš.
„Znáte se?“
„Ne, já kachnu nejím.“ Debil. Taky by mohl vědět, že se mě nemá ptát dvakrát. Nikdy si nepamatuju tyhle otázky.
„Och, tak ty už kachnu nejíš? Taková škoda. Mohli jsme zajít do té čínské restaurace.“
Teď se prostě pošklebuješ. Taková ztráta času.
Mám nejasný pocit, že lidé kolem jsou zmatení. Takové maličké mozečky. Roztomilé.
„Oh, ale dostihy už jsou zavřené. Třeba by stačil džus?“
„Džus nechci. Karate je o moc zajímavější.“
Ty jsi taky asi idiot. Karate? Nikdy nepiju čaj, to přece víš.
„Co se tu děje??“
„Máta je dost nudná, nemyslíte?“ prohodím k němu. Je zmatený. To je rozkošné. Takhle jsem se nebavila už dlouho.
„Máta? Zbláznila ses? Proč ne broskve?“ Ale, no ták.
Prostě jim to už řekni, stejně na to čekáš celej večer.
Vidíš moje svolení, takže se rozzáříš jako stromeček.
„Víte, co ji pohání?“ Jistěže ne. Jsou to idioti. „Nedělá to jen z dobroty srdce.“ Na takový blbosti já nevěřím. Dobrota srdce? To musíte nějaký mít. „Její cíle jsou mnohem osobnější.“ Nevykecávej. Jiný ani nejsou. To vědí i tihle idioti. „Jde za pomstou.“ Jo. To prozření v těch očích za to stálo. Když jim dojde, že jsem se prostě jen mstila a oni mi jsou totálně ukradení. Jak si mohli myslet, že jsme vážně přátelé? Zapomínala jsem i jejich jména.
„Ale stejně si stojím za svým. Máta je nudná.“ Hlavy se ke mně otočí rychlostí blesku. Zábavné.
„Ta tvoje divadelní hra taky,“ odsekneš. Nesnášíš, když někdo haní dobrou černou kávu.
„Jak se znáte?“ Další stupidní otázka. Proč se mě ptají? Stejně jim neodpovím. Ale támhleto dušené skopové vypadá moc mňamky.
„Vypadáme, že se známe?“ opáčíš.
„Nikdy jsme se nepotkali.“ To je zmate ještě víc. Kristova noho. Potřebuju svůj laptop a uklidnit se nějakou dobrou slashovkou. Nejlíp na Harryho Pottera.
„Ale…“ Vy jste vážně idioti. Jistěže jsme se nikdy nesetkali. Jen jsme si povídali skrze povídky. Vím, že máš rád kávu a ranní úsvit. A ty víš, že já ujíždím na sprše a bydlím se psem. Naše kódy jsou čistě dílem této situace.
„Ale jistěže se známe,“ prohodíš, což vyvolá ještě větší zmatek. Božínku, tahle hra je zábava. Hlavou mi probleskne vzpomínka na Kayleigh. Na jejího Plagiátora. Trochu si připadám jako Ona. Ale jen maličko, nejsem totiž génius a nenosím korzety. Jen mě baví tahle hra. S tebou. S kýmkoliv jiným by to bylo nudné a nezajímavé. Ale ty? A tvoje kriketové hole? To je sranda.
„Jak bych nemohla znát své sourozence?“ otážu se jich. Všichni mlčí a jejích mozečky všechno zpracovávají. Zadívají se naproti mně. Sourozenci? Ale jistě, přece nemůžeš být tak mimo. Nebo jo?
Aha. Ty neznáš všechny detaily. To je pak těžké, že? Obzvlášť když lžu každému, včetně tebe.
Neznáš moje jméno a to je jen dobře. Víš, že tě znám a ty znáš mě. Ale co osoba naproti mně. Zná mě? Jsi to ty? Nejsi. Jistěže ne. Vždyť ty jsi někde úplně jinde.
„To jsou moji mladší bratři, Travis a Tyler.“ Představím je. Jsi v šoku. Vidím to na tobě. Jaká dvojčata? Aha, no jo, ty nevíš ani tohle. Trav a Ty jsou dvojčata. Pamatuješ Překvapení? Tak asi takhle. Bez toho sexu.
Zvědavost zabila kočku, víš? Proč jsem mluvila o nich, když jsme si povídali mi dva? Ach, z principu. Znáš mě přece. Nikdy jsem nebyla na osobní dotazy. A ty jsi osobní.
„A dala by sis do toho čaje trochu máty?“ ptáš se, což k nám přitáhne pozornost.
„Ale jistě.“ Nakrčíš nos, taky jsem nadšená.
Dáme si spolu kávu. Co by ne? Stejně skončíme oba mrtví, za míň než pět hodin. Tak ať to stojí za to.
Viď, čtenáři?