Plné citu
Je to pomalé. Je to citové. A je to kratičké.
Je to o mě. Ano, všechno popsané jsem zažila. Tohle jsem napsala poté, co jsem viděla film In Your Eyes, což je neskutečně jemný, zábavný a emotivní příběh dvou lidí, kteří se nikdy nepotkají a zamilují se do sebe.
Umím být i něžná víte? Nezlobte se na mě, pokud je to prostě jen špatně sepsaný pokus vylít si srdíčko. Je to špatně sepsaný pokus vylít si srdíčko.
Ale taková už jsem já. A nikdy ze mě nebude tak dobrý autor, jak bych si přála.
Vypadá to že jen svoje,
Emmy
Tenhle příběh je zvláštní tím, že je plný citu. To je vlastně každý příběh, jenomže ten můj je pouze o citech. Nepovím vám, co se dělo, kde jsem byla, ani se nedozvíte kdo, o čem mluvil. Protože to není důležité. Důležité je, zda necháte ta slova prosáknout do sebe. Jak kdysi řekla jedna chytrá Alice, slova mají jen takovou sílu, jakou jim mi sami přiřadíme. Dej jim sílu a ona tě pořezají. Nech je skrz sebe proplout a ona ti neublíží.
Takže vám jdu vyprávět, co jsem tehdy cítila. Myslím, že to bylo sladké. Takové opojné, svíralo to žaludek a plíce, zamlžovalo hlavu. Jakési očekávání, ale ani nyní nevím jaké. Ten pocit u mne zůstal velmi dlouho. Několik dní a donutil mě brečet, usmívat se a poslouchat hudbu.
A zase jiný pocit, jiný okamžik. Hořela jsem hněvem, měla jsem pocit, že vzplanu. Uvnitř se rozmáhala zrada a bolest. Měla jsem chuť křičet, něco praštit, nebo rozbít. Takovýhle hněv buď velmi rychle zmizí, nebo se rozroste do nesnesitelných rozměrů. Někdo ho vykřičí, jiný vypláče. Každý se ho zbaví.
Pak taky bolest. Tehdy se mi chtělo křičet, zoufale jsem potřebovala rozbít to ticho. A dole, tam u plic, se shromažďovalo prázdno, jak na nějaké představení. Hrozný pocit. Trhalo mě to na kusy.
Víte vůbec, jak je opojná radost? Hřeje u srdce, prostě jen tak se vaše nitro rozzáří světlem. Chtělo se mi skákat, tančit, smát se. Hlavu jsem měla jak na obláčku, srdce zpívalo svou píseň a krev mi uháněla žilami.
Myslíte, že to je vše? Ach, hlupáčci. Existuje i nenávist. Všechno se ve mně stáhlo a já toužila ublížit, nebo se dostat tak daleko, jak jen mohu. Ošklivý pocit. Zůstává po něm pachuť na jazyku a zatvrzené srdce.
O zradě jsem už mluvila, že? A víte, jak je cítit? Všechno se sevře, svět se točí, vaše mysl odmítá onen fakt. Zrada vám zatvrdí srdce ještě víc.
Ale, je tu i protipól. Potěšení. Svaly jsou povolené, všude se vyplavuje endorfin a podobné hormony. Tedy, já se tak cítila.
A láska. Oh bože, to nejsilnější pouto, které nás všechny činí, kým jsme dnes. Neumím vám ji popsat. Snad jen vězte, že několik minut toho pocitu, vyváží léta bolesti. Protože láska za to stojí. V jakékoliv formě.
A proč vám vyprávím o svých pocitech? Proč se rozepisuji o něčem, co všichni znáte? Protože já si všechno pamatuji. Jen už toho nejsem schopná. Mé tělo je emocionálně tak vyčerpané, že nemám energii ani na pláč. A tak se chci podělit s vámi, připomenout si veškeré chvíle plné citu. Sentimentální? To já nedokážu…
Komentáře
Přehled komentářů
Máš můj obdiv, já bych pocity takhle popsat už nedokázal vůbec, právě proto že už jich taky z nějakého divného důvodu nejsem ani schopen. Upřímně, jediné na co si pamatuji je asi tak láska. Jinak bych ty ostatní popsat nedokázal. Výhoda nebo nevýhoda? To mi teď celkem vrtá hlavou...
No title
(Rafi, 8. 9. 2015 23:59)