Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. Kapitola

25. 8. 2015

2. Kapitola

Slyším hlasy ve svý hlavě

Napadlo by mě, jak je možný, že je slunce tak strašně zářivý, když se proberu, jenomže v tu chvíli nejsem schopnej myslet na nic. Otevřu oči, jen abych je okamžitě zas zavřel, stejně bylo všechno rozmazaný a nade mnou se vznášel nějakej černej flek. Snažím se na to nemyslet, protože i to bolí.

Opatrně přemítám, co se mi to vlastně děje. Napadá mě, že za to může ztráta krve, jenomže rána už nekrvácela. Znovu zkouším otevřít oči. Ten flek tam pořád je, ale teď už jsem schopnej poznat, že to je jenom Exall. Sklání se ke mně a určitě zas pronáší ty svoje poznámky typu: To je ale idiot, on se neumí ani udržet v sedle? Řekl bych, že sarkasmus pochytil ode mě.

Pomalu se narovnávám, jen abych zjistil, že mi asi chytla noha. Rychlej pohled dokáže, že jsem se mýlil a moje noha ve skutečnosti nehoří. Okamžitě mi naskakuje v hlavě vysvětlení. Já jsem vážně idiot. Taky jsem si mohl vzpomenout, že ten její štíří ocas je jedovatej.

Existuje na to lék, jenomže já si ho budu muset obstarat sám, což je samozřejmě úplně super, protože já teď oplývám dechberoucí fyzickou formou.

Natáhnu ruku, což naštěstí Exall pochopí a pomůže mi se zvednout. Je klika, mít takhle vycvičenýho koně. Trochu vrávorám, jenže lepší už to nebude. Vytáhnu jednu dýku i přesto, že to může být osudný. Kdybych spadl, tak se na ní určitě napíchnu. No, nemám moc na výběr. Za podpory Exalla, kterýho se držím, se nejprve rozhlídnu a potom si vyberu část lesa, kde by se teoreticky mohla vyskytovat bylina, která je účinná proti tomuhle jedu. Jo. Teoreticky. A ještě k tomu mám pořád pocit, že mě někdo sleduje, sakra! Že by vedlejší účinky?

Nebo paranoia.

Opatrně se rozejdu, Exall se naštěstí nikam nežene, takže to zvládám i přes mý opilecký potácení. Ujdeme jen několik metrů, když se pode mnou podlomí kolena a já se svalím na zem. Jak balvan. Elegantní.

Naštěstí se na tu dýku nenabodnu, ale i tak musím vypadat vážně skvěle. Na druhou stranu, byla to docela klika. Přímo před obličejem mi roste trs bagmelie, což je vznosnej název pro ukrutně ošklivou kytku. Je maličká, má fialový kvítky a roste jen v některých lesích. Nakonec moje štěstí asi neodjelo na dovolenou, jak jsem si myslel.

„Mám kliku,“ oznámím vesele Exallovi. Vyprostím  zpod sebe jednu ruku a utrhnu několik rostlin. Až doposud to všechno šlo skvěle. Jenomže se nedokážu pořádně zvednout. Hlava mi třeští, před očima se mi míhají barevný fleky a nemám nejmenší tušení, kam mi zdrhly nohy. Beze mě. To je ale drzost.

„Sakra, Exalle, buď taky jednou nápomocnej, můžeš?“ obořím se na svýho koně. Zafrká na mě, což beru jako znamení souhlasu a s vypětím všech sil se vytáhnu za jeho krk do stoje. Rukou, ve který držím kytky, se přidržuju sedla, druhou prohledávám brašny, abych našel malý hrnec a křesadlo.

Nakonec se s povzdechem spustím na zem. Tentokrát to dokonce zvládnu i do sedu. Přihrábnu pár nejbližších suchých větví a děkuju bohu, že už delší dobu nepršelo. Vykřesám oheň, což trvá docela dlouho, vzhledem k faktu, že mi před očima proplouvají namodralý mráčky a vesele se šklebí. Vedlejší účinky.

„Co tak koukáš?“ zeptám se Exalla, když si všimnu jeho zvědavýho pohledu. Asi by ty kytky nejradši sežral. „Chceš vědět, co dělám?“ Když se zdá stále zaujatej, pokračuju, s menšími obtížemi. Asi mi není rozumět. „Nejprve musím donutit tuhle kytku, aby pustila šťávu, a rozmačkám květy. Bude z toho taková kaše. Pak to napatlám na nějaký listy, co najdu a přiložím k ráně. Vytahuje to jed,“ poučuju ho.  Už někde v půlce mi dojde, že prostě jen byl fascinovanej tou  bagmelií a na mě zvysoka kašlal. Z hrnce začne stoupat odpornej zápach, což mi značí, že je hotovo. Není to tak těžký, koneckonců.

Natáhnu se pro listy, u čehož se mi slušně zamotá hlava a z posledních sil si na nohu připlácnu tu smradlavou, horkou kaši.

 

 

Znova jsem omdlel. Ještě chvíli a budu to moct dělat na požádání. Můj bože. Protočím nad sebou oči a potěší mě, že to nevyvolá žádnou bolest hlavy. Otrava už musela ustoupit. A zároveň zesílil pocit, že jsem sledován.

Zdvihnu hlavu, vedle mě pořád ještě hoří oheň, takže jsem neodpadnul na tak dlouho. Bagmelie zabírá rychle. Z druhé strany ohně na mě lhostejně kouká Exall. Tolik ke starosti o svého pána. Ten mnou vážně opovrhuje. Alespoň je to vzájemný. On opovrhuje mým jednáním a já jeho opovržením.

„Nějaký připomínky?“ ozvu se nevrle. Moc mi nepřidá, že můj hlas zní jak skřehotání pralesničky. Ne, to fakt není kompliment.

Mám pocit, že na mě výsměšně pozvedl obočí, jenomže u koně, kdo ví.  Už podruhé v pěti minutách protáčím oči a pokusím se posadit. Modrý obláčky naštěstí už zmizely. Mám ztuhlý záda, což se asi dalo čekat, když se tu válím po zemi v dost nepohodlný poloze.

Chvíli tam ještě zůstávám, potřebuju si bejt jistej, že se v další chvíli nesložím na zem v jednom z dalších záchvatů omdlívání. Což by bylo vážně trapný.

Když se pomalu zvedám,Exall si odfrkne. Jako by se mi smál. Kde v sobě ten kůň tohle všechno bere? Vážně.

„Jo, díky za morální podporu, moc si toho cením,“ zavrčím směrem k němu. Hodí po mě blahosklonej pohled. Je to vůbec fyzicky možný?

Zvednu se a překvapivě se ani nezapotácím. Ta bagmelie vážně fungovala dobře. Dokážu se udržet na nohách, dobrý. Prudce vymrštím ruku a vrhnu jednu dýku do nedalekýho stromu. Trefila přesně tam, kam měla. Reflexy jsou taky v pohodě.  Super. Můžu vyrazit na cestu.

„A nechtěl bys třeba přejít sem?“ utrousím k Exallovi. Jenom mým směrem přiletí koňskej úšklebek, což taky není moc slušný. Vzdychnu a zavrtím hlavou. Toho koně by měl někdo vychovat. Já na to nemám nervy. Ani chuť, popravdě. Nakonec stejně přejdu já k němu, zabalím hrnec do brašny, uhasím oheň a nasednu.

Ten magor se mi ještě snaží uhnout, abych spadnul. Milý. Konečně ho na chvíli udržím, aby se ani nehnul a podaří se mi na něj fakt nasednout. Pak mi dojde, že jsem zahodil jednu svoji dýku a vynadám si do idiotů, zatímco lezu zase dolů. Radši nekoukám na Exalla, těch jeho pohledů už mám plný zuby.

Dobře, takže mám svoji dýku, koně, dráp tý potvory, možná bych mohl vyrazit, jestli se chci dostat do nějaký vesnice, ještě než bude půlnoc. Dobrej nápad.

Znova nasednu na Exalla, kterýho už asi přestalo bavit mi furt uhýbat, díkybohu, a vyrazím.  Pořád cítím, jak mě bolí záda. Božínku. Vážně musím přestat s touhle věcí, kdy se pořád valím po zemi a nic nedělám.

No, možná by to chtělo přestat i s tím sarkasmem, ale koho to zajímá, že?

 

Jedu už několik hodin a začíná se stmívat, když narazím na vesnici, ve který bych možná našel nějakej hostinec. Projíždím s Exallem vesničkou, je tu hrozně málo domů, protože většina jsou spíš chatrče, ale co naděláš.  Nakonec zastavíme u jednoho velkýho domu, co má takovej hezkej vývěsní štít, na kterým se píše Hostinec U Koníka. Chytlavý.

Vezmu Exalla dozadu, kde jsou takový mini stáje a uvážu ho tam. Vytrvale na mě zírá vyčítavým pohledem. Jen na něj zvednu obočí. Znechuceně si odfrkne. Jak to proboha dělá? Vždyť to snad nemůže bejt ani možný!

Nechám svýho znechucenýho koně ve stáji a zamířím do hostince. Jakmile otevřu dveře, zavalí mě vlna hluku. Jako, oni tam moc neřvou, ale po několika dnech ve společnosti jenom Exalla, kterej je naštěstí neschopnej mluvit, mi to prostě připadá strašně nahlas.

Dojdu k výčepu, přičemž se musím vyhnout nějakýmu sedlákovi, co se asi rozhod, že si jednou vyrazí a s nulovou tolerancí vůči alkoholu ho to složilo po dvou pivech. Jo, radost pohledět. Když se dostanu k výčepu, ten maník tam zrovna točí dvě piva, takže musím čekat. Jasně. Můj život je jedno potěšení za druhým.

Mezitím zaslechnu hovor nějakých chlápků, co seděj v jednom tmavým koutu. Mluví o mně. Jak jinak. Já jsem prostě tak neodolatelně žhavej, že… Ne, počkat, to asi ne. No nic.

Popojdu kousek blíž, takže jim dojde, že jsem se slyšel. Jenomže už mají notně v hlavě, protože nepřestanou blábolit, jenom celej hovor začne být hlasitější a mluví už přímo ke mně.

„Jsem slyšel, že lovci jsou všichni trochu vyšinutý. Je to pravda?“ zeptá se jeden. Zbytek se začne smát. Co je na tom vtipnýho? Nic neřeknu, ani nezměním výraz. Mám něco mezi opovržením a nihilisticky klidnou tváří.

„Se divíš, když jedinej, kdo  je snese, jsou voni navzájem?“ odpoví mu jinej. Teď už jsou absurdní. Já mám přátele. Teda, jenom pár, ale mám!

„Já slyšel, že matky všech lovců byly lehký holky.“ Rozesmějou se, zatímco zbytek osazenstva prostě jen ztichne. Já v tu chvíli vidím rudě. Že mají neuctivý poznámky o lovcích, snesu. Jasně, to slýchávám pořád. Ale aby uráželi moji matku, tak to teda ne.

Mám pocit, že jsem začal ječet, když jsem se na ně vrhnul. Každopádně jeden z nich teď leží na stole v předčasný opici, druhej se schoval pod stůl, což mu stejně nepomohlo a třetího právě držím pod krkem. Loktem odrazím dalšího, cítím, jak mu povoluje nos s upokojivým křupnutím. Třeba mu to vylepší fasádu. Toho co držím, praštím solidním pravým hákem. Jo, bojovat já umím.

Jenomže asi pořád mám hlavu zamlženou zbytky toho jedu, poněvadž zapomenu, že jich tu je o dost víc než mě. Teda, já bych je jako zvládnul, jasně, když on někdo přivolal stráže. Takže se na mě vrhli a dokonce ani já nemám moc šancí proti dvěma opancéřovanejm chlápkům. Popadnou mě za ruce, který se neúspěšně pokusím vykroutit. Jeden z nich mě praští do čelisti, mě se před očima zase objeví modrý, šklebící se obláčky a už poněkolikátý dneska odpadnu.

Proberu se dost rychle, ještě pořád jsme v tom hostinci. Ani jsem si nestihnul zamluvit pokoj. Snažím se nemyslet na to absolutní ponížení, že jsem už zase omdlel. Aspoň tu není Exall, vysmíval by se mi ještě měsíc. Co proti mně ten kůň vlastně má? Starám se o něj, povídám si s ním… Jo, to možná bude příčina. Asi ho nebaví to moje věčný stěžování.

Ještě se trochu zamyslím nad svým bojovým jekotem. Vážně bych mohl přestat znít jako mutant parosničky a šílené vydry. Ničí mi to image.

Zaposlouchám se do hovoru.

„…no a pak se na mě prostě vrhnul, úplně bez důvodu!“ slyším jednoho z těch, co jsem jim nakopal zadek. Jasně, bez důvodu. Čekám, jestli se ozve někdo z ostatních přihlížejících, ale všichni mlčí. Snažím se nebrat si to osobně. Ne, nebudu si brečet do kapesníčku.

„Dobře, pane,“ řekne jeden ze strážných. Ten druhej mě pořád drží, ruce mám za zády a to dost bolí, protože mě drží fakt pevně, ale nemám na výběr, že ano, jaksi.

Pak ten první strážnej kývne ta toho, co mě drží. „Vem ho do cely, zítra se o všem rozhodne.“  Taky mluví jak buran. Copak tady nikdo neovládá normální mluvu?

Ten co mě drží, mě postrčí ke dveřím. Nebráním se, protože je mi jasný, že by to bylo totálně marný. Prostě jen jdu a cestou hodím výsměšnej pohled na tu bandu. Ztuhnou a mě těší, že vyvolávám hrůzu i se spoutanejma rukama. Strážnej mě znova postrčí, až málem ztratím rovnováhu.

„Strážníku, nebolí vás loket, jak s ním pořád bušíte do mý páteře?“ zeptám se falešně starostlivě. Vidím, že se kolem mě lidi smějí, jen potichu a skrytě, ale smějí. Strážník se na mě zakaboní a znova mě postrčí. Protočím oči, ale nechám se vyvést ven.  Pak si vzpomenu na Exalla.

„Mám tu koně,“ oznámím strážníkovi. Jen po mě hodí pohled. „Můžu si ho vzít sebou?“

„Ne,“ zavrčí a připomíná u toho lasičku. Nesnáším lasičky.

Vede mě dost daleko, skoro přes celou vesnici. Nakonec zastavíme u jedný, poměrně malý, budovy. Vypadá dost solidně, zamřížovaný okna a tak. Fakt luxus. Jo, já si umím vybrat, kde budu spát.

Vevnitř to je skoro stejný, jako zvenku. Šedivý a ošklivý. Další mříže. Bezva. Jsem cynik, sakra.

Strážník mě strčí za mříže, zamkne a zase odejde. Asi nejsem zas taková hrozba. Já bych se z tý cely dokázal dostat za míň jak pět minut, ale nechci jim přidělávat starosti. Jsem dobrá duše.

Sednu si v cele na lůžko, což je prostě jen tenoučká matrace a ještě tečí deka. Já prostě mám život.  Přemýšlím o všem, co se dneska stalo. Znova si všímám divnýho pocitu, jakoby mě někdo sledoval. Prostě jen takovej pocit, ale dost otravnej.
Hele, možná za to může skutečnost, že jsem strávil víc času s odsuzovačným Exallem, než se skutečnýma lidma. Nebo fakt, že jsem byl otrávenej a několikrát v limbu. Možná za to mohlo tohle všechno, ale když tě poprvý slyším, ani moc nevyšiluju.

Nejprve to nejsou ani tak slova, spíš jen pocity. Taková pobavenost podbarvená starostí. Je mi jasný, že to není moje, poněvadž já nejsem pobavenej ani trochu.

„Co se to děje?“ zamumlám si potichu. A najednou je tu rozpačitost. To už jsem fakt zmatenej, vážně, co to sakra?

Pak mi to dojde. Zbláznil jsem se. Totálně mi přeskočilo. Prostě mi trochu přešplouchlo na majáku. Exall mě dohnal k šílenství. Jo, házím to na svýho koně. Když se zbláznit, tak pořádně, ne?

Pak si mi ozveš v hlavě. Zníš nejistě a já tě vlastně neslyším, spíš tuším, co chceš říct.

„Že jsem se nezbláznil? Jo, to utěší, obzvlášť od halucinace,“ zabručím. Ohrazuješ se, že nejsi halucinace. „A jak bych to asi poznal, hm?“

Cítím, jak krčíš rameny. Potřesu hlavou, tohle je prostě šílený. Jasně, prostě tak nějak vycítím, co cítíš ty a co mi chceš říct. Přestože tady vůbec nejsi.

Na to mi nic neřekneš. Trochu mě to zklame, doufal jsem, že se mi budeš pokoušet vymluvit, že jsem šílenej. Tak nic no.

Pobavenost. Copak jsem tak směšnej? Na to mi jen přitakáš. Jsem dotčen.

Chvíli jsme oba ticho, ty nemáš co říct a já nevím, jak mluvit s někým, kdo asi ani neexistuje. Protože jinak to není možný. Co jsi zač?

„Jsi člověk? Jak to víš?“ Jasně, to byla blbá otázka. Připadá mi, že tu odsuzovačnost máš od Exalla. „Ještě řekni, že se ti Exall líbí! Vždyť je to strašnej kůň!“ vykřiknu. Jo, nebyl to dobrej nápad, vzápětí vletí dovnitř strážnej a vztekle na mě kouká.

„Hele mladej,“ zavrčí na mě a popojde k mřížím. Je mi jasný, že ho nesmím provokovat. Nikdy bych to nepřiznal, ale to praní s těma maníkama mě docela vyčerpalo, protože jsem byl oslabenej z tý otravy dneska. Máš maličko obavy, abych zas neplácnul nějakou blbost. Budu se snažit, slíbím ti v duchu. Nezdáš se, že by tě to uklidnilo. „Neřvi tady, jasný?“

„Ano, pane. Pardon, jen jsem si vzpomněl na svýho koně, víte,“ snažím se znít uctivě. Nevím proč, ale prostě tě nechci nějak moc rozrušovat. Ten tón mi skoro neprojde přes pusu a málem se tím zadusím, ale zvládnu to.

„Jasně,“ zavrčí, naposled mě přejede pohledem a zase odejde. Uleví se ti a já se musím ušklíbnout.

Jsem prostě dobrej. Zvedneš obočí, je mi jasný, že tě tohle nebere.

Zvykni si, zasměju se v duchu. Tohle já dělám pořád.

Moje tělo mi oznámí, že bych se měl prospat, takže se natáhnu na tý děsně nepohodlný posteli a zavřu oči. Pořád tě cítím u sebe, jakoby na mě dohlížel strážnej anděl. Směješ se. Dobře.

Už skoro spím, když se mě na něco zeptáš.

Darren, řeknu ti. Jmenuju se Darren.

Líbí se ti to jméno. Už se v tobě vyznám. Na to mi odpovíš jen dvěma slovy.

 Jo, jasně.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kterak Adalyn skákala do stropu nadšením.

(Adalyn, 25. 8. 2015 21:23)

Pokračuj pokračuj pokračuj a ještě jednou pokračuj! :D Tohle je úplně mrtěkrutěhusťácká povídka (ano, takhle já se normálně vyjadřuju), hlavní hrdina je vážně smypaťák, o Exallovi ani nemluvím. Fakt jsem se zasmála a to s tím zamilováním se do čtenáře mi příjde jako super nápad. Už se nemůžu dočkat další kapitoly :)

Re: Kterak Adalyn skákala do stropu nadšením.

(Emmy, 27. 8. 2015 18:29)

Ahoj Adalyn. Děkuju za ocenění. Rozhodně s tím budu pokračovat, vlastně právě dokončuju třetí kapitolu :) Takže ji tu najdeš zase v úterý. :)

 

 


Archiv

Kalendář
<< červenec / 2022 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 13633
Měsíc: 150
Den: 3