3. Kapitola
Takže, pardon za zpoždění, ale včera jsem nastoupila na novu školu, odpoledne byla imatrikulace a mě nezbyl čas sem přidat novou kapitolu.
Teď ji tu máte s plnou parádou, ale je trochu kratší, protože potom by se mě to špatně dělilo.
Další kapitola bude zase v úterý. (Doufejte se mnou.)
A teď trochu mých keců, tahle kapitola je nacpaná mým dokonalým humorem a sarkasmem. Všichni to milujete, já vím.
Věřili byste, že už je to přes 6, slovy ŠEST, tisíc slov?? A dvanáct stránek ve wordu? Tak daleko jsem nikdy nedošla. (Chci ovace.)
Emmy
3. Kapitola
Vyslýchá mě kapřík
Otevřu oči a první, co vidím, je jeden ošklivej obličej. Tomu říkám probuzení. Jo. Mý tajný sny se naplnily.
Ironie, mimochodem. Taky mi dojde, že tě stále cítím, že jsi pořád ještě se mnou. Ani nevím, jestli je to dobrej pocit, nebo špatnej. Šklebíš se na mě. Zasmál bych se, kdyby nade mnou nestál takovej ošklivej chlápek. Oh, on asi něco říká.
„…rozumíš, takže se teď hezky zvedni a půjdeme za starostou, abys mu řekl, co se včera stalo,“ vrčí na mě. Asi mě nemá rád. No, já jeho taky ne, takže v pohodě.
Zvednu se a zasténám. Dokážu spát na zemi, na děsně nepohodlný zemi v zimě, ale tohle je fakt vrchol. Bože, tady by se nevyspal ani svatej. Protáhnu si záda, zase je mám ztuhlý. Napadne mě, jestli by třeba šla masáž?
Na to mi připomeneš mi, že tam vlastně vůbec nejsi. Jo, dobrá trefa.
Ten strážnej na mě zavrčí. Prostě jenom zavrčí, aniž by něco řekl. Asi už dlouho nebyl v civilizaci. Kdo z nich tady naposled viděl něco, co by vzdáleně připomínalo civilizaci, že ano?
Směješ se. Jen tak maličko, spíš se usmíváš, ale stejně mě to zahřeje. A taky trochu urazí, copak jsem nějakej dvorní šašek?
Vehementně kýveš. Šmarjá.
Když vyjdu ven, zase mám spoutaný ruce a ten maník do mě šťouchá. Je tím snad posedlej, či co. Zase úsměv. Alespoň tě nerozbrečím. Pochoduju vpřed, chlápek si do mě vesele šťouchá a mě zajímá, jestli je Exall naštvanej, nebo prostě znechucenej. A upozorňuji, on zvládá oboje.
No jo, jdu už nějakou tu chvíli, asi tak tři minuty, když dorazíme na místo určení. Což je budova větší než ostatní a taky o dost ošklivější. Kde tihle lidi nechali styl? V příkopě po cestě? Spolu s novým stoletím?
Chlápek mě vede dovnitř, kde zřejmě nikdy neslyšeli o těsnění, nebo čemkoli, co by ten barák udělalo obyvatelným. Vážně, kde se ten sarkasmus ve mně bere?
Dojdeme do takový malý místnosti. Je fakt boží, zaprášený okna, podlaha pokrytá slámou, za špinavým stolem ještě špinavější chlap… Radost pohledět. Jo, moment, ten chlap je asi starosta. Okamžitě smažu úšklebek a tvářím se uctivě. Ve vězení bych si nemohl udržovat vlasy.
„Takže, pane…“ zadívá se na mě to prase, chci říct, starosta. Má divnej hlas a moje parosnička asi zněla líp.
„Darren,“ odpovím pevně. Nebudu mu přidávat přijímení. Do toho mu nic není. Jen přimhouří oči. Taky tě nemám rád.
„Hm. Takže, pane Darrene,“ blýskne se mu v očích, „byl jste obviněn z napadení. Ti muži tvrdí, že jste se na ně bezdůvodně vrhnul. Co nám k tomu řeknete?“
Nejradši bych poznamenal cosi o veverkách na bobulích a obdivně se zmínil o tom, jak se těžce snažil mluvit spisovně. No jo. Jenomže ho nemůžu urazit, pokud ještě někdy chci vidět denní světlo.
„Přijel jsem, šel se ubytovat a oni na mě začali pokřikovat urážky. To bych přešel, poněvadž je mi jasné, že museli mít upito, jinak by viděli, jak jsem vlastně skvělý. Ale pak začali urážet moji matku. A já nemohu dopustit, aby někdo špinil její dobré jméno.“ Tu malou sebestřednou narážku jsem si odpustit nemohl. Fakt ne. To snad už musíš vědět.
Starostovi asi ujde můj pokus o sebechválu. Spíš vypadá, že se zaměřil na to, aby mi vůbec rozuměl. Slyšeli tu někdo o vynálezu jménem knihy? Poněvadž to je fakt skvělá věc…
„Takže, vy tvrdíte, že vás uráželi. Oni tvrdí, že jste je napadnul zákeřně. A co já s tím mám teď asi dělat, vy chytráku?“ Chvíli mi trvá, než mi dojde, že vlastně mluví na mě. Přemýšlel jsem o kulturních hodnotách.
Musím na něj zírat. Co má dělat? Je pošahanej? Spadnul jako malej na hlavu? Maminka ho nechávala žužlat olověný věci?
„Můžete být spravedlivý?“ Na konec přidám otazník, i když se mi nechce. Tentokrát by ten výsměch nepostřehl jen hluchej. Možná.
Jak se ukázalo, starosta asi hluchej je. Nebo vážně zaostalej.
„Dyž vám nic neudělám, místní budou protestovat. Když vás potrestám, bude to vypadat, že s lovcema zacházim blbě. A jak to mám asi rozhodnout?“ Někdo by to možná neřek, ale na tuhle odpověď jsem čekal docela dlouho. Taky asi vzdal snahu mluvit civilizovaně.
„Co je mě do lidí? Já jenom chci, abyste se zachoval spravedlivě. Vy jste starosta. Ne ty lidi!“ zavrčím na něj, veškerá úcta, ač předstíraná, odlítla oknem. Asi do lepších časů.
„Co si to dovoluješ, chlape?“ zaječí na mě. Tohle mu už asi neušlo. Stále mám dojem, že i hořící veverka musí znít libozvučněji.
„Jenom říkám, že vy jste autorita. Oni mají poslouchat vás, ne snad?“ nenechám se přerušit. Přemýšlí. Dává mu to zabrat. Proč si pořád dělám srandu z ubohýho starosty? Kecám, není ubohej. Akorát špekatej i na mozku.
„To máte pravdu, pane Darrene. Lidé mě mají poslouchat,“ protáhne pomalu a významně na mě kouká. Co? Mám něco s vlasama?
„Co?“ nevydržím to po chvíli. Ten magor na mě kouká, jako bych byl jeho příští svačinka. Kterou mu mimochodem právě nesou. Ten chlap furt žere?
Ty taky nepomáháš, protože mám pocit, že víš něco, co já ne. Nelíbí se mi to.
Směješ se mi. Jasně, já jsem hroznej vtipálek. Úplně.
„Takže mě i vy budete poslouchat,“ pokračuje ten mírně duševně chorej chlap. Tehdy mi to dojde a ty ze mě máš znova srandu. Nechceš toho nechat? Vrtíš hlavou. Hm, tak dík.
Naštve mě to. Mě si nebudeš rozkazovat, tlouštíku!
„Milej pane, já nejsem občan tohohle království, takže u mě nemáte žádnou autoritu. Že dodržuju místní zákony, je čistě jenom moje dobrá vůle,“ vyštěknu po něm. Technicky vzato nekecám. Jedině ten jeho král mi může něco rozkázat. A stejně to radši nedělaj. Já se jim nedivím, my dokážeme bejt dosti děsivý.
Na to chytáš záchvat smíchu. To není moc hezký. Krčíš rameny, je ti to jedno. Bezva
Starosta se nafoukne jako kapr. Já teda nikdy neviděl nafouklýho kapra, ale jak u toho bezmocně otevírá papulu, fakt tak vypadá. Bez urážky, bez urážky. Ok, s urážkou. A velkou.
„To si nenechám líbit! Každej vobčan tady musí poslouchat moje rozkazy, jasný?!“ ječí na mě nafouklej kapr s hlasem veverky na bobulích.
„Vy neposloucháte? Já nejsem zdejší občan. Mě jsou vaše zákony srdečně ukradený,“ odpovím mu klidně. On funí, slintá a rudne. Do nehezkýho odstínu. Mě tohle tak baví! Ty něco uděláš, ale já ani nevím, jak to gesto pojmenovat. Odpovíš mi.
Facepalm? Cože? Víš to jistě?
Promiň. Jistěže víš.
„Na každýho se vztahujou zákony tý země, ve který je. Takže i na vás, hošánku,“ křičí kapr. Pokrčím rameny a upřu na něj chladnej pohled.
„K vám se ještě nedoneslo, že lovci mají výjimku?“ zeptám se s přehnanou zvědavostí. Zaráží mě, že žádnej ze strážných se nezapojil. Ani když mi kapr vyhrožoval. Ano, hodlám mu říkat kapr. A co jako? Je to výstižný.
„Vy…vy…“ soptí, celej rudej.
„Jo, já,“ přitakám. „Máte naprostou pravdu, já mám výjimku.“ Poulí oči způsobem, kterej by neměl bejt možnej. Páni. Všímám si, že se strážní chechtají. Takže nějaká úcta k autoritě tu asi taky není. Ostatně, já se jim nedivím. Fakt ne.
Přikyvuješ. Mám lepší pocit, proč?
Jsi nejlepší? Jo, fakt? Hmouříš oči, nelíbí se ti, jak zpochybňuju tvůj názor. Není skromnost ctnost? Vrtíš rozhodně hlavou. Ty se nezdáš.
„Výjimku?“ zachroptí, není mu moc rozumět, ale já vím, co chce říct.
„Jistěže výjimku. Jsem lovec, to my máme,“ vysvětluju ne zrovna trpělivě.
Ten tupec o tom přemýšlí. Je to dokonce i vidět, protože mu z té námahy vyskočila žilka na čele. Vážně. Pak se žilka na chvilku vymkne kontrole, až úplně zmizí. Jo, došlo mu, že mám pravdu. To já vždycky.
Já se nudím, bolí mě nohy a jsem nevyspalej. Skvělá kombinace.
„Musím vydat prohlášení. Alane!“ zaječí najednou, což já nečekám, samozřejmě, takže zafungují moje instinkty, já prudce vytáhnu dýku, kterou mám v botě, uskočím a přikrčím se do bojového postoje.
Všichni na mě zíraj jak na magora. Zrudnu rozpaky, jen lehce, a narovnám se. Okamžitě taky uklidím tu dýku, kterou mám jen díky nedbalosti strážnejch. Jsem mírně na rozpacích, tak mě ale nemaj co lekat, takhle!
„Pardon?“ řeknu tiše. Ok, trochu mě to vyvedlo z míry, takže jsem ztratil svůj obvyklej sarkasmus. Teda, neboj se, já ho zas rychle najdu.
„Učinil jsem rozhodnutí, pane Darrene,“ řekne kapřík. Zase si připadá, že spolknul slovník. Ha, sarkasmus je zpět. Já to říkal.
Hej, já si klidně můžu bejt samolibej!
„Zprošťuji vás všech obvinění. Viníci budou potrestáni,“ pokračuje. Trvá mu asi čtyři minuty, než ze sebe tohle vysouká. Bože, díky!
Ne za ty čtyři minuty, ale že konečně přišel Rozum na návštěvu.
„Bezva, sbohem,“ vypakuju se sám ze dveří. Nakonec se to povedlo. Snažím se, aby všechno mělo rychlý spád, takže se nějakým způsobem dostanu zpátky k tomu hostinci. (Dvakrát jsem se ztratil.)
Zaplatím za Exallův pobyt a jdu si vyzvednout svýho sarkastickýho koně. Kterej na mě kouká fakt vyčítavě, že jsem ho tam nechal stát samotnýho celou noc a ráno. Jakoby se měl zcvoknout. Božínku. Jednou ho stejně vyměním!
Nakonec ho ale přemluvím. Aby se mnou odešel. Tvrdohlavej kůň!
Ještě není ani poledne, když opouštím město.