4. Kapitola
Dloouhá doba, já vím! Ale škola mě ničí.
Ano, taky jsem si myslela, že jsme nezničitelná. Asi ne.
Chyběl vám můj příběh? Ale jistěže. Užijte si to.
Emmy
4. Kapitola
Hluboká konverzace s hlasem v mý hlavě
Když jsem opustil město, ještě bylo všechno v pohodě. Teď mám děsnej hlad a je to celý strašlivá nuda. Vážně. Prostě jen jedu po cestě, která se táhne tady a támhle, nikoho tak brzo nepotkávám a celej ten výhled je celkem na nic, jelikož jedu lesem. Stromy. Všude kolem jenom stromy. Prostě les, co čekáš.
Jsem na sebe pyšnej, jak jsem to vyřešil s tím tlouštíkem, co se převlíkl za lidskou bytost. Jsem prostě dobrej. Cítím tvoje pobavení. Co naznačuješ?
Že byl akorát blbej a tím to bylo? Tak to si vyprošuju, díky! S takovýmihle idioty se jedná nejhůř. Nadřazeně se usměješ. Já že to vím nejlíp? A to bylo jako co? Teď se jen směješ. Máš ze mě strašnou srandu.
Díky.
Snažíš se mě uchlácholit, což se od tebe hezký, ale mýmu egu to nepomáhá. Vážně. To chce alespoň čokoládu a kytky. Něco lepšího než kopřivu.
Pobaveně vrtíš hlavou a měníš téma. Ty jsi ale přelétavá povaha, co? Ok, ten pohled už byl trochu moc, nemyslíš?
Tohle je ale už ošklivý. Co chceš vědět? Něco o mě?? Aha. Haha. Kde jen mám začít?
„Jsem boží, ale to už víš, že? …Nepřerušuj, porád. Jsem lovec. To se asi dozvíš, kdo jsou lovci, když mě necháš mluvit, co říkáš? …Dostal jsem se k nim, když mi bylo patnáct,“ vyprávím ti tiše, Exall si mě nevšímá (jako obvykle), já nedávám pozor na cestu (jako obvykle), a ty jen tiše posloucháš (neobvykle). „Trénink je pětiletej. Můžeš se přihlásit, můžou tě vybrat. Je to fuk. Je nás málo, jen tři aktivní lovci a dva na odpočinku, což jsou vyučující mistři. Jsou ostrý. Párkrát jsem fakt dostal.“ Chichotáš se, jako by to byl vtip století. Tak jsem byl trochu rebel, no. „Trénujou nás k zabíjení příšer. Jezdíme po celým poloostrově, po všech šesti královstvích a hubíme ty obludy. Jako byla Kočka. A tak. Jsem hustej a mám exklusivní práci, no jo,“ kývnu hlavou a tvářím se frajersky. Máš záchvat smíchu, že se málem složíš. Milý. „Jsme trochu nad zákonem, ale jenom maličko. Prostě některý věci u nás neplatěj. Což bylo vidět na Kapříkově příkladu.“ Snažíš se mě peskovat za jméno Kapřík, ale ono to sedí, takže se nenechám rozhodit. „No, taky tam bylo vidět, že ne všichni náš úplně přijímaj. Na zabíjení potvor jsme jim dobrý, ale na zbytek? Jo, to jsme úplně strašný a divný. Takže tak. Ještě něco?“ ptám se tě, jen tak ze zdvořilosti. Nečekám, že si fakt něco řekneš. „Promiň, cože? Moje nitro? Co to meleš?“ Jsem totálně zmatenej. Jak jako, moje nitro? Jseš normální?
Jako osobní život? A proč to neřekneš, taky. Ty tvoje hádanky…
„Takže, mám otce. Mám i matku. Dokonce i děda s babičkou by se našli,“ vyprávím. Neoceňuješ můj humor. Jasně, protože všechno, co myslím vážně, je strašně vtipný, a když se snažím vtipkovat, nesměješ se. Tomu říkám smysl pro humor.
Jo, ten kyselej obličej taky nic moc, mimochodem.
Ha, jo fakt? No jsem si jistej, že jseš skvělá osobnost, jen se to moc neprojevuje! Neštěkej na mě laskavě, děkuju!
Poprvé, co se trochu hádáme. Zvláštní, že jo? Hádám se s hlasem ve svý hlavě. Nepsali někde, že je to známka duševní poruchy?
Můžeš se mírnit? Tvoje projevy jsou fakt neslušný. Půlku těch slov jsem nikdy neslyšel. Páni.
Takhle tě neznám. Chceš slyšet zbytek toho zatracenýho příběhu?
Fajn, tak seď a poslouchej. A neskákej mi furt do řeči, ti pak nic nepovím.
„Takže. Když jsem byl malej, táta byl pořád v trapu. Máma z toho měla nervy, já prču a ségra se mohla zvecnout pokaždý, když se vrátil. Jenomže postupem času se vracel čím dál tím míň. Máma se z toho skoro otřepala, všechno zvládala sama, nebo jsem jí pomáhal, ale sestra to brala blbě. Pořád si ho idealizovala. Taky jí to moc ublížilo,“ říkám už tiše, ty už jsi taky potichu, tohle je vážná nota. Ani ty tam nemůžeš udělat vtip. A protože to vypadá, že tě to zajímá, pokračuju.
„Odmala mě fascinoval boj. Snažil jsem se vylepšovat svoji techniku, pozoroval jsem rvačky jinejch kluků a tak. Sám jsem trénoval, chodil běhat, snažil se vyváženě jíst. To s tím jídlem, na to přišla máma. Zjistila, že některý věci prostě způsobujou, že tloustneš. Šok, co? V patnácti jsem se musel rozhodnout, co budu dělat dál. První volba byla armáda, jenomže tam jsou samí idioti, co to stejně neumí. Takže jsem se přihlásil k lovcům. Teď jsem drsnej a ovládám svoje tělo a svoji mysl. Dobrý, že?“ Jsem trochu vyvedenej z míry. Ještě nikdo tak zaujatě neposlouchal.
Jasně, drsnej jak šmirgl papír.
Co to vůbec znamená?
Divný poznámky nechám stranou, soustředím se na příběh. „Bylo to… zajímavý. Spoustu času prostě studuješ, jen se učíš teorii. A pak tě na celý dny vytáhnou někam do lesa, nechaj ti tam možná vodu, když se chováš dobře a máš čtyřicet osm hodin na návrat. Takovýhle přepadovky byly pořád. Strašný. Ale spoustu se toho naučíš. Jak přežít, jak se ovládat, jak nakládat s vlastním tělem,“ vyprávím. Ještě nikomu jsem tohle vlastně neříkal. Ale ty posloucháš, skutečně posloucháš. Jsi asi první.
„Takhle přežíváš první čtyři roky. Pořádnej záhul pro tělo. Spousta lidí to vzdá už v prvním roce, většina zbytku ve druhým. Kdo to vydrží, se v posledním roce dostane k politice. Musíme znát všechny zákony, všechny, který nás můžou nějak ovlivnit a to u všech šesti zemí. Není to lehký. Nakonec zbudou tak dva, tři kandidáti. Pak se skládá závěrečná zkouška. Postaví tě do arény, řeknou ti, jakou situaci si máš představit a s tím, co najdeš, si poraď. Drsný, ale účinný.“ Poprvé mě napadá, že bych ti to možná neměl říkat, jelikož jde o lovecké tajemství a tak vůbec. Ale, kašlat na to.
„Když jsem dokončil výcvik, vrátil jsem se na chvíli domů. Táta tam nebyl, zřejmě odešel už nadobro. Sestra byla zasnoubená a moje máma překvapivě v pohodě. Teda, to jsem si myslel,“ dodávám po chvíli. Stejně mi nevěříš ani slovo, když to zní moc dobře, že jo? „Sestru vydíral chlápek, aby si ho vzala a máti byla téměř závislá na opiu. Ukázalo se, že tátovu nepřítomnost braly fakt blbě a já tam taky nebyl. Snažil jsem se jim pomoct, jenomže mě odvolali k prvnímu případu. To bylo asi to nejhorší, co se mohlo stát,“ tiším postupně hlas. Tohle není moc lehký říct. Většina lidí to neví. Ani nevím, proč se zrovna s tebou dělím o svůj příběh. Ani tě neznám. Dalo by se říct.
„Teď už je to lepší. Máma je v pohodě a sestra ve zdravém a prospěšném partnerství. Tak to ona tvrdí. Co je na tom zdravýho netuším, ale hej. Ty dvě si sedly,“ usmívám se lehce, když si vzpomenu na Ciu, jak zářila, když mi představila svoji přítelkyni. Do ní bych to neřek.
Dusit se nemusíš, to je naprosto normální, že jsem sentimentální.
Srdce mi málem vyskočí z hrudi, když Exall náhle zastaví. Ten kůň je chytrej a to všechno, ale takovýho zlomyslnýho… potvoru, jsem ještě nepotkal. Pak si všimnu, že jsme vyjeli z lesa, kdy jsme to stihli?, a rázem je mi úplně šumák, co udělal on. Nerad to přiznávám, ale brada mi spadla.
Přede mnou se tyčí ohromný město, celý se třpytilo, jako by bylo vyrobený z diamantů. Teda, postavený. No co. K nebi se vypínaj štíhlounký věže, takový chci doma taky. Prostě to je boží, ale hlavně děsně obrovský. Já tam teda už byl, ale vždycky mě to dostane.
Vyjedu s Exallem dopředu, rychle se blížíme k branám. Na široký cestě není moc lidí, takhle v sobotu po ránu. Kdo by se divil, že. Škoda, že to nemůžeš vidět na vlastní oči.
U brány nás nezdrží, jen ukážu odznak lovce a pustí mě dovnitř. Ještěže je nikdo nefalšuje, jinak by tu měli problém. Dostat se k paláci je jednoduchý. Vidět krále nepotřebuju, takže zastavím na nádvoří. Přiběhne ke mně snaživej moula a ptá se, co chci.
„Mladej, tohle vezmeš a předáš to vrchní stráži, že to posílá Darren. Nic jinýho. Nekoukej do toho pytle. Zvedne se ti kýbl. Fakt to doruč. Jestli ne, najdu si tě,“ vyhrožuju tiše. Vím, že vypadám poněkud nebezpečně, přestože z toho mám převážně srandu. Ty si svoji moralitu taky nech na jindy. Klučík kýve, že rozumí a okamžitě peláší pryč. Dobře. Alespoň se to ke králi dostane brzo. Má tam i lístek s mojí adresou, takže bude vědět, kam poslat peníze. A ano, už předem vím, kde budu zůstávat.
Vyjedu z nádvoří a zbůhdarma jezdím ulicemi, když se přímo před Exallem, kterej ztuhne jako socha, objeví ženská.
„Lovče,“ pozdraví chladně. Přejede mě očima, sama zahalená do pláště od hlavy až k patě. „Zase tady?“ ptá se.
„Vypadá to tak,“ přikývnu, sám dost bez emocí. „pořád přepadáváš nevinný pocestný?“ usměju se rádoby mile.
„Pořád myslíš, že na tebe tvůj kůň mluví?“ odsekne hbitě.
Přimhouřím oči, načež se uvolním.
„Jak se máš, Tanyo?“ usměju se znovu, tentokrát doopravdy. Ozve se lehký smích.
„Řeknu ti to doma. Tak pojď, ty máničko.“ Naježím se. To už přehnala!
„Já nejsem žádná mánička! Jsem Lovec, jeden ze Tří, učeň Michaella, ochránce všech šesti království!“ ohrazuju se prudce. Zkoumavě na mě kouká. Ďábelsky se pousměje.
„Mánička s titulem.“
Otočí se a odchází. Exall pochvalně zařehtá.
Můj život je čím dál tím lepší. No ne?