Úvod+ Kapitola 1
Pár slov na úvod. Nápad jsem dostala na Tumblru. Kde jinde. Je to psaný z pohledu první osoby, přesněji mužské osoby.
Má to být přesně tak sarkastický, ironický a vtipný, jak je to psaný. Občasná nespisovnost je účelná.
Popis: Mladý muž, který jakýmsi způsobem začne slyšet myšlenky jedné osoby. (Konkrétně, čtenáře toho příběhu.) Zamiluje se. Tadá.
Vše, co potřebujete vědět.
Začněme...
----------
1. Kapitola
Jak jsem málem úmyslně spáchal neúmyslnou sebevraždu
Vesmír má asi zvrácenej smysl pro humor.
Na druhou stranu, co má za pointu stěžovat si na práci, kterou jsem si sám vybral, že? Upřímně, asi žádnou, takže toho můžu rychle nechat, jako by to nebyla část mýho podivnýho rituálu, před každou zakázkou. Jasně.
Stojím v lese, kolem mě samý vzrostlý duby a mě napadá, jestli všechny ty menší, trochu neduživý, pokáceli, nebo prostě jen umí pěstovat stromy. Spíš to druhý, protože tenhle les vypadá, že do něj lidská ruka nezasahovala od doby, co ty stromky byly po kolena.
Je asi trochu ironie, jak je to tu všechno prozářený, když tu jsem zabít temnou nestvůru. Trochu pokrčím rameny, copak jsem nějakej filozof? Otočím se zády k zářivé nádheře a zadívám se do uštěpačných očí svého koně, Exalla. Jeho jméno pochází z řeckého Éxallos, což znamená zuřivý, což mě zase připadá trochu podivný, poněvadž on je všechno, jen ne zuřivý. Ona řečtina jako taková, se občas zdá jako vymyšlenej jazyk. Někteří tvrdí, že se skutečně používala, ale stejně si myslím, že to je prostě jen báchorka.
Ale zpátky ke koni. Já a Exall spolu putujeme už dobré čtyři roky, takže už si zvykl na všechno, co dělám já, ale stejně mě občas vyvádí z rovnováhy, když se na mě zadívá tak jako teď. Jakoby přesně věděl, na co jsem před chvilkou myslel. Trochu mě to děsí. Jenomže, je to jenom kůň, takže nemůže mluvit, což je trochu úleva, jelikož jinak by asi nezavřel tlamu. Měl bych ukecanýho koně. Já vím, mám já to ale kliku. Obejdu ho, abych se dostal k sedlovým brašnám. Ještě jednou zkontroluju, jestli všechno pevně drží, přezkouším podbřišník a teprve, když je všechno k mé spokojenosti, zkontroluju svoji výbavu.
Na sobě mám svoji charakteristickou ,postroj‘, jak říkám své zbroji. Ona to není úplně zbroj, takový ty kovový pláty, co musí být strašně nepohodlný a určitě dřou. Je to dělaný z kůže horskýho bizona, kteří pochází z dalekýho severu, až zpoza hor. Na hrudi a zádech je hrozně pevná, neprojde jí skoro ani šíp, jen z krátký vzdálenosti, s velkou průrazností. Ale meč, dýka, nůž či drápy, ty se přes to nedostanou. Vede to i na ramena, ale v podpaží je kůže měkčí, takže nedělá žádnej problém se v tom mrštně pohybovat. Řekl bych, že i tanečnicím by to nevadilo. Ale to je odbočka. No, každopádně je strašně těžký se do toho nasoukat a já jsem jen rád, že se to nosí, jen když jdu na nestvůru. Kolem boků mám opasek, který je dělaný ze stejné kůže, takže je pevný a všechno v něm dobře drží. Mám tam zastrčené dvě dýky a speciální dýku thanati, kterou jsem dostal před pár lety od svého mistra. Její jméno prý znamená smrtelný. Netuším, kde tohle vzal, ale kdo jsem já, abych se hádal o sémantiku?
Tuhle dýku mám obzvlášť rád, je totiž vyrobená ze šlechtěné ocele, která je momentálně dostupná pouze lovcům, protože je nesmírně drahá a taky téměř nezničitelná. Ale její rukojeť je nejzvláštnější. Každý jeden lovec má jinou. Moje je vytvořená z drápu horské kočky, což je zvíře o něco větší než puma. Horské kočky jsou nesmírně těžký k chycení, protože dokážou splynout s okolím skoro líp než lovci samotní. Mně se to povedlo, takže teď se můžu chlubit svojí nepřekonatelnou mazaností a odvahou. Ale asi stejně není nikdo, kdo by to poslouchal.
Možná bych mohl přestat přemýšlet o svých zbraních a vrátit se k tomu, proč jsem tady. Nedaleko mé polohy se nachází brloh Kočky. Je trochu nebezpečná a dalo by se říct, že i smrtící. A král týhle polohornatý země zřejmě usoudil, že když sestoupila z hor a snaží se mu podrýt autoritu pojídáním dobytka a zřejmě i pár lidí, někdo musí zasáhnout. Doslechl jsem se to v nedalekém městečku, lidé jsou vyděšení a nepřestanou o tom mlet pantem.
Takže tady jsem, za zády na mě odsuzovačně hledí můj kůň a přede mnou je potvora, co se mě pokusí zabít. Já mám ale život. Natočím se k Exallovi, přikážu mu, aby zůstal, což je pokyn, kterýmu on rozumí, a s kyselým úšklebkem se vydám vstříc nebezpečí.
Nejprve je ten les v pohodě. Sem tam slyším nějakého ptáčka zpěváčka a ještě není znát přítomnost Kočky. Takže bych si klidně mohl i namluvit, že jsem jen na příjemné procházce. Jenomže tahle idylka skončí nepříjemně brzo. Nejdřív jsou vidět stopy na krajině. Zpřelámané větve, náhodné kosti a šlápoty, které vypadají jako od kočky, až na fakt, že jsou obří a jsou v nich vidět drápy. Taková malá zvláštnůstka. Je mi jasné, že jsem malý kousek od brlohu. Řev, který se ozve, z blízkosti větší, než by mi bylo milé, mou domněnku potvrdí. Začnu využívat svůj výcvik, skrývám se ve stínech, využívám je ke svému nenápadnému pohybu. Jen velmi trénovaný oko by mě bylo schopný zahlídnout. Pomalu se plížím lesem a praštím sebou o zem na malým pahorku, který mi poskytuje naprosto dokonalý rozhled. Nejsem si úplně jistej, jestli to je ta věc, po který toužím, ale nemám na výběr. Takže ležím na zemi a pozoruju naprosto nechutný představení, který se odehrává přede mnou. Kočka leží na zemi, natažená na před svou malou jeskyní, která se tam taky vzala bůhvíjak. Mezi předními tlapami drží zkrvavené cosi a ukusuje si z toho. Nemám nejmenší zájem zjišťovat, co to může být, takže odvrátím oči a zkoumám terén. Kočka leží zády k větší hromadě hlíny, kterou tam zřejmě vyhrabala z jeskyně. Vypadá zcela zaujatá svou kořistí, ani nepostřehla, když jí po hřbetě na okamžik cupital malý ptáček.
Tiše jako stín se zvednu, slezu z mého pahorku a kradu se doprava, za záda tý potvory. Vytáhnu obyčejnou dýku, na tuhle není potřeba thanati. Když zvedne hlavu, tisknu se okamžitě ke stromu, rád, že vítr fouká od ní ke mně. Cítím, jak mě drsná kůra škrábe do nohou, na kterých mám jen obyčejné přiléhavé kalhoty, žádné chrániče. Jen by mi překážely v pohybu, který mě dokáže zachránit mnohem účinněji, než nějaký brnění. I kdyby bylo kožený. Počkám ještě okamžik, i když zřetelně slyším, že se Kočka zase láduje svou svačinkou. No, možná spíš obědem. Zcela scestně mě napadne, co budu jíst já, jenže další zvuk trhanýho masa spolehlivě zažene myšlenky na jídlo.
Dostanu za ní, pomalu a tiše vyšplhám na hromadu, dýku v pohotovosti a všechny smysly nastražený, abych zachytil jakýkoliv nebezpečí. Po cestě zahoru se mi v hlavě zrodí plán, takže jen rychle obhlídnu situaci a napnu svaly ke skoku.
Celý můj plán se zhatí hned v první minutě. Toliko k mé brilantnosti. Ale on to byl dobrý plán!
Napnu se ke skoku a skočím Kočce na záda. To se nezdá špatný, prostě se jednou rukou udržím a druhou jí zabodnu tu dýku do krku, nejlépe do krční páteře, aby umřela co nejdřív. Jenomže jsem zapomněl na maličkost, a sice že i když má Kočka hodně hustou srst, je neskutečně kratičká, takže se skoro není čeho držet. Och, a na ten její štíří ocas jsem taky nemyslel, spíš jsem se snažil ho ignorací přimět zmizet. Kloužu po jejím levým boku a zoufale se snažím něčeho zachytit. A ona si ještě k tomu vstává, no to potěš koště. Jak tak máchám rukama, něčeho se přece jen chytím. Že to je její ucho a nebyl to dobrej nápad, mi dojde hned vzápětí. Zařve, z čehož málem ohluchnu a máchne po mě ocasem. Bodec na jeho konci mě sekne přes stehno a a já zařvu bolestí. Jsem si jistej, že je to jen povrchový, takže to hážu za hlavu, ale mohlo by mě to zpomalit. Pustím se jejího ucha a přistanu na zemi. Což vede k další chybě tohoto dne. Nevšiml jsem si, že krev je rozlitá do takový kaluže, což mi může bejt osudný, poněvadž na tý krvi uklouznu a a svalím se na zem. Kočka nade mnou cení zuby a mě je jasný, že ze mě udělá svoji večeři. Otočím hlavu do stran, hledám cokoliv, co bych mohl použít, jenomže nikde nic není, tedy nic co by nebylo čerstvě zbaveno masa. Takže mi nezbývá nic jinýho, než nabrat do dlaní odporně čvachtající hlínu s krví a mrsknout jí to do očí. Okamžitě spustí řev, máchá si tlapami po čumáku a já mám dost času zdrhnout. Odkulím se na stranu, vyšvihnu se a nohy a hrdinně prchám do lesa, kde se skryju mezi stíny stromů a odběhnu kus doleva, čistě pro jistotu. Pozoruju Kočku, jak se vypořádává s hlínou v očích, a snažím se vymyslet plán. Přímý útok zkusit už nemůžu, ztratil jsem okamžik překvapení. Teď na mě čeká a chce mě zabít. Jak milý a pozorný. Takže mi vlastně zbývá jediná možnost, když nezvažuju útěk a to já fakt nezvažuju. Musím tu velkou kočku se štířím ocasem zmást a pak blbě riskovat svůj život. Normálka.
Poodejdu do pozice, kdy je ke mně zády a vyhlídnu si nejlepší únikovou cestu.
„Hej!“ zařvu a okamžitě letím na levou stranu, dostatečně rychle a tiše, takže si pořád myslí, že jsem na stejném místě. Samozřejmě se hned otočila a vrhla směrem, ze kterého jsem zařval.
„Juchů!“ zavolám vysokým hláskem, což mě nesmírně baví, a zatímco utíkám dál, vidím, jak se zmateně otáčí dál, prostě zcela popletená místem mého pobytu. Vytáhnu thanati a tiše se postavím na své konečné stanoviště. Nemám před sebou moc větví, jen pár malých, což mě zanechává nechráněnýho, jenomže mi to taky nechává dost možností na hod. Stojím částečně ukrytej ve stínu, když na ni zavolám naposled. Tentokrát neřvu, ani nezním jako ječící vydra, můj hlas je pevnej a jistej.
Otočí se, já jí hledím do očí, který jsou plný jen hladu, její štíří bodec se chvěje touhou mě zabít a já mám napřáhnutou ruku. Hodím thanati v okamžiku, kdy ona na mě skočí.
„Ach můj bože,“ brblám potichu, když se už pět minut snažím dostat tu krev z extrémě nepouštivý kůže. Vážně mě nenapadlo, že se to takhle zašpiní. A to byla čerstvě vyčištěná! Jsem trochu naštvanej, protože tohle z toho budu dostávat hodně dlouho.
„Hele, ten pohled si snad nezasloužím,“ ohradím se prudce, když si všimnu způsobu, jakým na mě zírá Exall. Je to vážně trochu vyčítavý, jakoby přesně věděl, jak stupidně jsem riskoval život. Můj kůň mě kritizuje za moji práci. Já si umím vybrat společnost.
Dodal bych ještě něco, když se mě zmocní zvláštní pocit. Nejprve tomu nevěnuju pozornost. Dalších několik minut se marně snažím vyčistit kůži, než to vzdám s tím, že to budu muset nechat na specialistovi. Zabalím kůži do jakýs takýs koule, což se s vážně nepoddajnou kůží dělá dost blbě, fakt. Přejdu k Exallovi, hodím po něm otrávenej pohled, aby na mě tak nezíral a připevním kouli k sedlu.
Utahuju řemínky, když mi přejede mráz po zádech. Takovýhle pocity mám jenom tehdy, když mě někdo sleduje. Pokračuju v připevňování balíku, abych nedal najevo, že vím, že mě sledují. Pomalu ustoupím pár kroků a lhostejně se otočím, aby to vypadalo přirozeně.
„Myslíš, že jsme něco zapomněli?“ zeptám se nenuceně Exalla přes rameno. Úplně vidím, jak po koňsku protáčí panenky. Vždycky má nějaký sarkastický poznámky, který určitě pronáší každou chvíli. Znovu děkuju bohům, že neumí mluvit. Mezitím očima propátrávám les. Byl jsem vycvičenej, abych postřehl sebemenší pohyb. Jo, to je bezva schopnost. Až na to, že tam momentálně fakt nikoho nevidím. A přitom ten pocit neustává.
Asi paranoia.
Otočím se zpátky k Exallovi, rozhodnu se hodit divnej pocit za hlavu a konečně vyrazit. Čekají mě tři další dny, než dorazím do hlavního města, kde musím odevzdat „válečnou kořist“, jak to vzletně nazývají a dostat svoji odměnu. Musel jsem se pachtit a uříznout tý obludě dráp, abych mohl dokázat, že je fakt mrtvá. Zasloužím si to? Jasně, že ne.
Dojdu k němu, chytnu jeho otěže, když se konečně uráčí neuhýbat mi pořád hlavou, což je mimochodem fakt hnusnej zlozvyk a vyhoupnu se do sedla. Noha, kde mě bodla Kočka, zaprotestuje, ale já si jí nevšímám. V tom jsem vážně dobrej. Dostaneme se jen o kousek dál, když se začnu cítit vážně podivně. Jakoby moje hlava byla lehčí a trochu se kymácím v sedle. Hlavou se mi začnou míhat dohady, jenomže je všechno zamlžený a rozostřený, nedokážu se soustředit na nic. Zatmí se mi před očima a vnímám jen přibližující se zemi.
Exall team
(Katie, 18. 8. 2015 23:18)